Listopad 2013

Smrt, ta je krásná, ale jenom když zemřít chcete.

13. listopadu 2013 v 9:55 | Andie E. |  Jednorázovky
Vím, dlouhý nadpis. Ale na tom nezáleží.


~


Přede mnou se rozprostíral sál obrovských rozměrů. Černobílý sál. Vše jsem viděla černobíle. Až na těch pár desítek, ne-li stovek lidí, kteří posedávali, nebo tančili v pestrobarevných šatech. Já mezi ně nepatřila.

Ani oblečením, ani vzhledem, ani povahou. Mé černé šaty splývaly s okolím. A stejně tak mé do vysoka vyčesané vlasy. Pro ostatní lidi jsem byla neviditelná, nikdo mne neviděl. Splývala jsem s okolím, celá.

Zvuk hrající kapely jsem vnímala jenom matně, jako kdyby se ozýval zdaleka. Jako kdyby nebyl s námi v téhle místnosti. Smích lidí také pomalu slábl, ztrácel se v dálce, až jsem zůstala sama, osamocená a ve tmě.

Avšak po tmě jsem nezůstala sama, nedaleko mne se oteřely dveře a v nich se ve světle objevila silueta člověka, člověka s křídly. Anděl ke mě pomalu přistupoval a jakmile stál přede mnou, bílým ukazováčkem mi zvedl bradu, tím pádem jsem mu hleděla do tváře.

Byl.. krásný. Ještě krásnější než minule. Kdysi černé oči teď zešedly,byly protkány fialovými nitkami. Ty oči mne doslova omamovaly.

Věděla jsem, čo mne čeká. Přišel si pro mne. Opět. Anděl smrti. Ale v jeho náručí bych umřela, kolikrát by chtěl. Pro něj bych zemřela vždy, aspoň za ten jeden polibek.

Jeho obličej se přiblížil k mému a já jsem nedočkavě přitiskla své rty na ty jeho, tak chladné. V tom jsem kolem svého těla, už poněkolikáté, ucítila žár a s úsměvem jsem zmizela.

Zemřela jsem v jeho náručí. Jak jsem si přála.