Nya.. Jsem zpět! ˘^˘

2. prosince 2013 v 10:47 | Andie E. |  Moje kecy ˘^˘
Ano, již podle nadpisu, jste mohli postřehnout, že jsem zpátky... A se vší parádou, chňá~ A v průběhu dnešního dne bych mohla přidat i nějakou povídku.. Ale záleží to na tom, jakou budu mít náladu a tak (I když ta nálada nevypadá zrovna špatně.)

Buď do čtyř přibyde povídka a nebo až po šesté - neboť mezi tím jsem velmi zaměstnána vyráběním adventního 'věnce' pro babičku ^^" - takže doufám, že se vám pak bude líbit.. Mimoto, nechtěl by někdo psát společnou povídku? Clekem se nudím a tyhle typy povídek mám ráda.. Takže bych byla opravdu ráda, kdyby se někdo - Dobrovolně! - ozval, např. do komentářů..

Toť k 'dnešnímu programu' asi vše.. Takže očekávejte povídku a komentujte, komentujte! :3

Sayonara, minna.
 

Smrt, ta je krásná, ale jenom když zemřít chcete.

13. listopadu 2013 v 9:55 | Andie E. |  Jednorázovky
Vím, dlouhý nadpis. Ale na tom nezáleží.


~


Přede mnou se rozprostíral sál obrovských rozměrů. Černobílý sál. Vše jsem viděla černobíle. Až na těch pár desítek, ne-li stovek lidí, kteří posedávali, nebo tančili v pestrobarevných šatech. Já mezi ně nepatřila.

Ani oblečením, ani vzhledem, ani povahou. Mé černé šaty splývaly s okolím. A stejně tak mé do vysoka vyčesané vlasy. Pro ostatní lidi jsem byla neviditelná, nikdo mne neviděl. Splývala jsem s okolím, celá.

Zvuk hrající kapely jsem vnímala jenom matně, jako kdyby se ozýval zdaleka. Jako kdyby nebyl s námi v téhle místnosti. Smích lidí také pomalu slábl, ztrácel se v dálce, až jsem zůstala sama, osamocená a ve tmě.

Avšak po tmě jsem nezůstala sama, nedaleko mne se oteřely dveře a v nich se ve světle objevila silueta člověka, člověka s křídly. Anděl ke mě pomalu přistupoval a jakmile stál přede mnou, bílým ukazováčkem mi zvedl bradu, tím pádem jsem mu hleděla do tváře.

Byl.. krásný. Ještě krásnější než minule. Kdysi černé oči teď zešedly,byly protkány fialovými nitkami. Ty oči mne doslova omamovaly.

Věděla jsem, čo mne čeká. Přišel si pro mne. Opět. Anděl smrti. Ale v jeho náručí bych umřela, kolikrát by chtěl. Pro něj bych zemřela vždy, aspoň za ten jeden polibek.

Jeho obličej se přiblížil k mému a já jsem nedočkavě přitiskla své rty na ty jeho, tak chladné. V tom jsem kolem svého těla, už poněkolikáté, ucítila žár a s úsměvem jsem zmizela.

Zemřela jsem v jeho náručí. Jak jsem si přála.

Kam dál

Reklama